PSÍ ŽIVOT
MAURÉÉ
Je paradoxní, první kapitolku Psího života věnovat Mauréé - naší milované černé kočce. Jenže příčinou, bohužel, je to, že na loňského Štěpána odešla lovit myšky do jiné časové roviny.
A nám se stýská.
Mauréé byla vždy jedinečná. Importovala se k nám ze Slovenska před bezmála 17 lety, jako malé, černé, strupaté kotě. Jméno dostala po černé kočce Baby Jagy z Mrazíka... Kožíšku můj černý... ...služebníku věrný... ...Mauréééé. Zpočátku rodina zatvrzele odolávala a ona žila na půdě, na zahradě... jak to běžné venkovské kočky dělají. Postupně se jí podařilo strčit svou černou tlapku mezi dveře, rodinu zviklat a dobu poleženíčka na pohovce prodlužovat až do naprosté dokonalosti. Povalovala se, kdykoli a kdekoli ji napadlo a zpitomělí původní obyvatelé domu ji uctivě obcházeli. Obrázek "mrtvé a vycpané" kočky, ležící na zádech v prostřed obývacího pokoje, patřil k těm běžnějším. S oblibou spávala na opěradlech pohovky, kde ležela a tlapky měla spuštěné dolů, předla tak, že kdokoli usedl v její 
blízkosti hypnotisovaně usínal. Se psy žila na hromádce celých těch 17 let. Doma se potkali - pes a kočka - , uctivě očichali... kočka napřáhla packu, vytasila drápy... zasekla do špicího kožichu, přitáhla si nepřítele k sobě - a jak ho myla, tak ho myla, jazykem mu očistila nos, oči, učesala límec... kam dosáhla.
Venku si se psy ráda hrála - obě strany to zcela zřetelně braly jako ohromnou zábavu - kočka vyletěla psům pod nosem a skočila na místo, kde ji psi dobře viděli, ale o chloupek na ni nedosáhli. Tam si sedla, mrskala ocasem a - přísahám - že se smála, jak si psiska můžou ztrhat hlasivky. Vyčkala, až ztratili zájem - a šup - zase na jiné místo stejné kvality - aby na ni nemohli, ale dobře ji viděli. Někdy se nezadařilo a psi byli rychlejší. Lapili prchajícího "nepřítele" a chystali se jej "trhat" za strašlivého řevu. Ovšem Mauréé sebou švihla na zem a předstírala mdloby. Ani se nehnula. Když nereagovala ani na strkání nosem do kožichu ze všech světových stran, psi šli hledat jinou zábavu a ONA šla hledat to nejslunnější a nejteplejší místo ve svém revíru. Se štěňaty zacházela trpělivě, nechala se ohlodávat a tahat za ocásek, za kožich a občas také nezvedence umyla.
V posteli s námi nespávala - protože nechtěla, ač jsme ji podbízivě zvali. Někdy ovšem vykonala zdvořilostní postelovou návštěvu. Přišla, vyskočila ležícímu na hrudník, šťouchla mokrým nosem a žádala svoji porci pozornosti, hlazení a muchlování. Když dosáhla svého, hrdě odešla.
Radost měla i z "drobného hlodavce" morčete Adély... a což teprve když jsme dostali na hlídání celou - báječně velkou - klec se 2 morčaty! Chodila lehávat ke kleci "na televizi" - koukala na morčata, která nějak záhadně pochopila, že jim žádné nebezpečí v kleci nehrozí a evidentně se před Mauréé natřásala. Připomínalo to vtípek - šel zajíček k liščí noře... liščata, liščata... jsou rodiče doma? kdepak, zajíčku, jsou na lovu! Zajíček na to... potvory! zrzavý! potvory! zrzavý! Morčata pravděpodobně tento vtip znala, protože se producírovala naprosto nehorázně. Ale Mauréé to bavilo a nás taky.
Měla ještě řadu skvělých vlastností a vysokou inteligenci hraničící s genialitou, o které by se dalo napsat ještě mnoho. Proto jí tímto uděluji in memoriam titul Doc. Dr. Prof. Mauréé, CSc.
Je příliš absurdní, že už nikdy nepřijde - po tolika letech, je to příliš absurdní na smutek.