PSÍ ŽIVOT
KEEP SMILING
Ano, ano. Vždy s úsměvem.
Pro moje předky v době bouřlivého poválečného kvasu byla pohromou mandelinka bramborová, přezdívaná Americký brouk. Údajně ji imperialisté podle shazovali z letadel na naše socialistická bramborová pole, aby ničila úrodu a narušila naše plánované hospodářství.
Já jsem celá léta své práce v oblasti veterinární považovala za pohromu Amerického kokršpaněla. Předpokládala jsem, že byl také imperialisty vyšlechtěn, aby nám dal co proto. Nesmírně atraktivní srstnaté stvoření, které se výtečně vyjímá v závěrečných výstavních soutěžích a vidět běžet skupinu je estetický zážitek. Ovšem pokud atraktivitě tohoto plemene podlehne běžný smrtelník, zjistí, že nadměrně osrstěné nohy, bláto, travní semena, prach, větvičky a bodláky a nedostatek času na česání tvoří třeskavou směs, ze které vychází místo půvabného Amerického kokršpaněla Americký skinhead smutného pohledu a oholených končetin, těla a v krajním případě i uší.
Přes výše uvedená zjištění byl můj názor na Ameriku vcelku pozitivní. I když prý mají na návodu k mikrovlnné troubě napsáno „nevkládejte živá zvířata“...no dobře. Doufejme, že ho tam mají jen pro jistotu.
Moje zatím největší americká zkušenost měla teprve přijít. Při usilovném a marném pátrání po vhodném strakatém špicovi / Pomořanovi jsem snad nenechala kámen na kameni. Protože bez nové krve se strakatýma prostě nepohneme. Nelze dokola spojovat příbuzné jedince. Co promine příroda jednou, nemusí prominout podruhé. V Evropě strakatá varieta špice téměř vymizela. A z toho mála, co se najít podařilo se nerýsoval žádný vhodný budoucí zlepšovatel a vycházející hvězda chovu strakošů. Ale byly jsme s Věrkou zakousnuty stiskem buldočím a strakatá radost bude, i kdybychom si ji měly namalovat. Nakonec se vynořila naděje, protože za oceánem je země neomezených možností. Konečně, po řadě pokusů á la pionýr slepých uliček se vyloupla naděje na kvalitního strakatého pejska.. Postupně se ukazovalo, že původně vyčleněná suma na pořízení štěněte trpí chorobou nazvanou „chronické bubření“. K ceně štěněte postupně přibývala cena za přepravu, veterinární potvrzení, ubytování na cestě, letenku, veterinární vyšetření, potvrzení, odbavení, proclení, až se vyšplhala do sumy, kterou se stydím vyslovit najednou.. Veliké štěstí, že jsme nevěděly, do čeho se pouštíme, protože bychom skončily na klinice docenta Chocholouška.
Den D se neustále odkládal. Ukázalo se, že vybrat přepravce není lehké a už vůbec není lehké se shodnout na místu doručení. Postupně jsem se začala obávat, že buď nám pejska pošlou do Frankfurtu nebo (pozor změna) do Frankfurtu, ale jiné datum. Datum letu také záleželo na počasí ve výchozím bodě.. let mohl být i odložen a já s vidinou několikadenního pobytu ve Frankfurtu, jsem měla černé chmury. Ale nakonec se zadařilo a pejsek měl přistát v Praze.
Posedávali jsme s mužem na letišti, čekali a snažili se nevnímat protichůdné informace ani dvouhodinové zpoždění letu. Konečně přistál. Ovšem musí projít veterinárním blokem (zde jsem objevila dva vchody – v jednom se vyplnily papíry a zanechalo se 400 káčé, ve druhých dveřích nám byl ON vydán a rovněž jsme zde zanechali 400 káčé) Ukazovalo se, že na letišti zřejmě panuje pravidlo – otevři jakékoli dveře a zaplatíš 400,-… Jen celníci byli mnohem hrabivější.
Doma se ukázalo, že náš lucky American boy je také taková malá americká pomsta. Jeho zastřený barový hlásek je slyšet dost často a naši „kluci“ mu oponují naopak hlásky velmi jasnými, říkají něco v tom smyslu, že oni tu byli dřív a ať jim laskavě neleze do zelí. On jim zase velmi asertivně sděluje, že je podstatně mladší a čilejší a že mládí v před a že na ať se opováží na něj cenit. Výsledkem je, že nemusím hrát on-line hru Gladiatus, vždyť mám arénu z první ruky. Roztrhla bych je na malé černobílokrémové kousíčky. Ale co by člověk neudělal pro Velkou Ideu. Poslouchám jejich válečné zpěvy a jsem v klidu. Keep smiling.